pátek 27. října 2017

Zotročené srdce




Zdroj Pinterest

Copak jste si toho vážně nevšimli?
Copak jsme všichni tak zahledění do sebe, nebo spíše kolem sebe, že nevidíme co se děje?
O čem je řeč?

Každý mluví a píše o hranicích. Osobních, či hranicích státu, lidských, či hranicích vkusu.
Každý si drží odstup, hodnotí a posuzuje druhé.
Stále dokola se řeší, kdo má navrch a kdo komu vládne.
Čeho se pořád bojíme?

Myslíte, že se vrátíme do otroctví? 
To opravdu nejde, protože v otroctví už dávno jsme.
Nepotřebujeme k tomu žádnou vládu, ani nikoho z venčí.
My si naprosto vystačíme sami.

Stali jsme se otroky svých myšlenek, vyřčených i nevyřčených slov a hlavně svých nevykonaných činů.
Zotročily nás naše představy o tom co je lepší a nejlepší, ba dokonalé, co jediné je pravda a co už ne.
Jsme otroky svých chtíčů, které nás neustále popohání vytvářet nemocné vztahy, jen kvůli sexu a fyzickému uspokojení, které jsou prázdné a bez citu.
Jsme otroky manipulace, která nás neustále nutí dělat věci, které nejsou v souladu s námi, jen proto, abychom se zavděčili jiným, jen proto, aby druzí udělali to co chceme my.

Stali jsme se otroky práce a peněz, které za ni dostáváme, protože jsme uvěřili pocitu a názoru, že musíme mít stále více, aby se nám lépe žilo.
Zotročily nás naše telefony a sítě wifi, bez kterých se nehneme na krok a když je nemáme k dispozici, tak tápeme a máme pocit, že o nás není zájem, jsme nechtění, nepřijatí a nehodni pozornosti.
Jsme otroky vlastních velkých luxusních domů s bazény a obrovskými zahradami, na které si bereme hypotéky, které nám nedají v noci spát.
Domy, které si vlastně neužíváme, zahrady o které pečuje někdo jiný, protože my musíme stále pracovat, abychom to všechno zaplatili.
Nakupujeme spousty jídla, které nám mám nahradit slastné pocity objetí a klidu a následně se bičujeme za přibrání a týráme svá dokonalá těla v posilovnách, abych otrokář uvnitř nás byl spokojen.
Jsme zotročení názory, jiných lidí, citáty slavných, protože se bojíme uvěřit sami sobě a svému úsudku.
Jsme otroci svých snů, přání a tužeb, které, pokud se nám nesplní dostatečně rychle a nejlépe bez práce, ztrácejí na váze a upadají v zapomnění, či nás vrhají do depresí, protože začneme o sobě pochybovat a ztrácíme na sebe hodnotě.
Mrskáme se do nekonečna pomyslným bičem a vyčítáme si svou minulost, svá rozhodnutí, své nenaplněné sliby a všechny neúspěchy světa.

Stali jsme se otroky přátelství, které fungují jen s podmínkami. Pokud jsi v nouzi, tak občas ztrácíš přátele. Znají Tě jen v případě, když jsi vtipný, pozitivní a záříš vesele.

Ženy se nechali zotročit svými představami o dokonalých a uvědomělých mužích, kteří jim nosí květiny, rozmlouvají s nimi hodiny na procházkách a u vína, připravují pro ně snídaně do postele a romantické koupele a pak je dvě hodiny připravují a hladí, aby dosáhly svůj vytoužený orgasmus.
Muži jsou otroky žen a svých pudů, které se neustále snaží ukojit, hledajíce nová a nová těla k naplnění svých potřeb a bizarních sexuálních přání. Jsou zotročeni svou mocí a silou, svým soupeřením a touhou být za každou cenu nejlepší a první.


Jsme zuboženými otroky lásky, kterou neustále hledáme venku, jako nějaké zboží, které se dá koupit, jako něco, co nám každé ráno přijde ranní poštou, jako samozřejmá donáška.
Láska nás zotročila natolik, že jsme schopni se kvůli ní donekonečna trápit, onemocnět i umřít.
Kvůli lásce?
Ne...Kvůli sobě.

Stali jsme se smutnými a vyhaslými otroky, našich iluzí a představ, které si tvoříme o lidech, situacích a o našem životě, protože chtít vidět pravdu je často více bolestivé než mlácení otrokářským bičem.

Každý máme jiného otrokáře. Každý se bičujeme jiným bičem a jinou silou.
Žádné volby tam venku nám nepomohou.
Zachrání nás jediné.
Cesta dovnitř k sobě a láskyplné rozhovory s našimi otrokáři, které pomalu a pozvolna po společném rozhovoru můžeme nechat jít.

Už to chápete?
Bi

pondělí 23. října 2017

Srdcová sprcha

Zdroj Pinterest

Je to ve mě už dlouho. Moc se mi do tohoto tématu nechtělo zabředávat, protože je většinou lidí považováno za něco negativního, smutného a ze zkušenosti vím, že se o tom nikdo moc nechce bavit.
Každopádně včera se to vynořilo zas, takže myslím , že je na čase, alespoň přes písmenka vyjádřit svůj momentální postoj.

O čem to vlastně píšu?
Chci se blíže podívat na lidský PLÁČ.
Bylo o něm napsáno už moc a určitě jste četli alespoň 10 článků na toto téma.
Možná vám spíš přiblížím co se stalo mě, ať opět pochopíte, jak jsme dokonalé bytosti. 
Jen se bojíme uvěřit, že to tak je.

V mém životě se před pár měsíci odehrálo něco velmi krásného a emotivního, avšak, jak už to tak u mě bývá nedopadla celá situace, jak bych si přála.
Jsem zvyklá, že si v sobě věci rozumově rozeberu, zaujmu stanovisko a učiním změny,ať je mi lépe. V tomto případě, tomu nebylo jinak.
Stále jsem se snažila používat více rozum, být silná a přecházet své pocity, které se ve mě hromadily.
Za každou slzu jsem sama sobě spílala a říkala si, jak jsem hloupá, že kvůli takové" blbině" brečím.
Ta "blbina" mě však zasáhla více než jsem myslela.
Nabalila na sebe totiž spoustu smutků, obav, strachů  a nedůvěry, která ve mě dřímala a hlásila se o svou pozornost.
Můj rozum vítězil a já stále potlačovala, stýkala jsem se s mnoha lidmi, abych na to nemyslela, vymýšlela si spoustu "nutných a neodkladných" záležitostí, abych se zaměstnala a zapomněla.

Jednoho dne už si to moje bolavé srdce duplo a já odjížděla z práce s velikou bolestí zad a ruky.
Bolest byla taková, že mé slzy nešly zastavit několik dní.
Přidala se horečka, střevní problémy, no prostě klasické čistící procesy, kdy vám dá vaše tělo jasně najevo, jak moc jste to opět přepískli.
Pojďme se však vrátit k PLÁČI.
Tak dlouho jsem své pocity potlačovala, až jsem sama sobě vytvořila situaci, která byla tak bolestivá, že pláč nešel zastavit.
Tekl samovolně několik dní a já si vzpomněla na jednu svou klientku, která po ztrátě manžela ztratila schopnost plakat a onemocnělo jí srdce.

Naše tělo je naprosto dokonalé a moudré.
K čemu jsem tedy ve svých slzách došla? PLÁČ pro mě není nic negativního, ani to není projev bezmoci, či zoufalství. 
Je to očistná sprcha pro naše srdce, která odplavuje nánosy smutku, které by tam jinak zůstaly.
Je to detoxikace DUŠE.

Uvědomili jste si někdy, že chodíme do sauny, ať se zbavíme škodlivin, pijeme detoxikační a čistící čaje na krev, drhneme si obličeje a těla peelingem, držíme nejrůznější kůry a půsty, abychom se vnitřně pročistili a ve chvíli, kdy se nám chce plakat a naše Duše touží po uvolnění a pročištění, ve chvílí kdy volá po odstranění těch bolavých nánosů smutků a trápení, tak se často zalekneme a potlačujeme tento přirozený proces?

PŘITOM SE JEDNÁ O PŘIROZENOU OČISTU A DETOXIKACI SRDCE A DUŠE.
Pláč je prostě NORMÁLNÍ A VELMI PROSPĚŠNÝ.

Je naprosto jedno jestli, jste žena nebo muž, dítě, nebo starší člověk.
Pláč má v našem životě nezastupitelný význam a já už se mu nebráním, protože po mé nedávné zkušenosti jsem si opět uvědomila, že pokud si nedovolím plakat vědomě, tak si to moje Duše zařídí jinak.
Vždy se snažím z každé své životní situace něco naučit a vzít si to dobré pro svůj další život.
Tentokrát jsem se opětovně spřátelila se svými slzami a svým pláčem.

A jak to máte vy?
Krásné laskavé dny přeji nám všem
Bi

úterý 17. října 2017

Intimity mé Duše- SRDCE A ROZUM

Zdroj Pinterest

Utíkám do ticha, 
utíkám k sobě.
Sedím tu bez dechu
a slyším jen SRDCE tep.

SRDCE mi říká,
že chce k lásce, naději
a zase k Tobě.

ROZUM mě stahuje, 
bojuje a brání,
to po čem SRDCE touží,
špiní a haní.

Utíkám před nimi,
i když vím, že to nejde,
i když vím, že jsem to JÁ,
kdo rozhodnout  musí,
jen raději nehybně v tichu čekám,
jak se ti dva domluví a
co z toho nakonec vzejde.

Třeba mi někdo z venčí napoví,
co je to správné,
třeba mi po větru přiletí,
myšlenky spásné.
Třeba mě potkají nečekané chvilky,
kdy dokážu pochopit a uchopit vše,
bez jediné mýlky.

Rozhodnout mezi SRDCEM a ROZUMEM,
nebývá snadné,
i když to růžové a sladké SRDCOVÉ,
je tak voňavé, krásné a vnadné.

ROZUM je jasný ve své pevnosti,
zbavuje strachu
a vyvádí mě ven z lenosti.
Je to můj učitel, co brání bolesti.

KÉŽ RYCHLEJI SI CESTU K SRDCI PROKLESTÍ.
URČITĚ BY TO TAK ČASTO NEBOLELO.....

čtvrtek 5. října 2017

Srdcová ozvěna


Máme tady pošmourno, deštivo a sychravo.
Každý rok to stejné, každý rok si říkám, že letos to bude jinak a já se nehodlám utápět v beznaději ze ztráty slunečního svitu a teplých dní.
Během letošního roku jsem pochopila, že v takových chvílích, kdy jsem moc zahloubaná do sebe a hledám cesty k radosti, mi jednoznačně nejvíce pomáhá TVOŘIVOST.
Cokoliv napsat, uvařit, momentálně také přetřídit urovnat, předělat a také něco VYROBIT.

Už  dlouho jsem měla před očima poloprázdnou nástěnku, kterou jsem si koupila někdy před létem, na své motivační texty a fotky z cest.
Když bylo venku hezky a my s dětmi pořád v trapu, tak na ni prostě nebyl čas.
Před pár dny jsem při svém velkém úklidovém šílenství narazila na krásné katalogy plné fotek, které se rozhodně musely využít a vznikla tabule, či nástěnka mých vizí a přání.
OZVĚNA MÉHO SRDCE, které si tak rádo přeje a plní si své sny.
 A co že tam vlastně všechno mám?

Nástěnka je rozdělená na více částí.
Horní patro je věnováno mé lásce partnerské.
Večery plné porozumění, světla svíček a tichá hudba. Objetí a třeba i tanec uprostřed ulice.Chvíle, kdy jste jen vy dva a na ničem jiném nezáleží. Prostě láska. 

Levá strana mé tabulky je plná přátelského dovádění a setkávání (miluji své přátele, miluji návštěvy a miluji, když se u nás dveře netrhnou), samý smích, pohoda, hravost a také  nesmí chybět teplé ponožky v mé nejoblíbenější barvě:-)

Uprostřed krásný dům u jezera. Jé tam by se psalo a relaxovalo.Uvnitř je určitě krb, u kterého s můžu ohřívat, když se venku setmí.Kolem krásná příroda, ticho a samota, která nabíjí a uklidňuje.Takové to prostředí, které úplně vybízí k pečení domácího semínkového chleba, ježdění na kole do okolních vesnic pro domácí marmeládu a pravé nefalšované máslo, které chutná jak má.Šatna plná lněných šatů různých barev,desítky květovaných šátků a barevných svetříků a taky pár úžasných kožených šněrovacích bot, ve kterých máte nohy, jako v bavlnce a zvládnete jakoukoliv tůru a procházku po lesích a horách v okolí.

A celá pravá strana je věnována mému JÁ.
Najdete tam postel,(ve které se tak skvěle mazlí, čte a píše), moji tvořivost (miluji focení, psaní, natáčení), spoustu skvělé kávy a úžasných malých dobrot (takové ty chvilky v kavárně, čajovně, nebo jen tak doma na kanapi) a také noční pláž u moře, kde hraje tichounká hudba od baru a vy slyšíte vlny a můžete cítit teplou mořskou vodu, jak vám omývá nohy. Sedíte v písku a koukáte na hvězdy.

Tohle je můj typ pro vás na dnešní odpoledne.
Uvařte si dobrou kávu, pusťte hudbu, která je vašemu srdci blízká, projděte pár časopisů a nechejte rozeznít vaše srdce, aby vám řeklo co si vlastně všechno přeje. 
Pak už je stačí nástěnka, lepidlo, papír, nebo jen magnetky a lednička.
Řeknu vám, je to krásná relaxace.

Všichni dobře víme, že když svá přání máme denně před očima, udělali jsme další krok pro jejich naplnění v reálném životě.´
Buďme proto neskromní a přejme si cokoliv.


Krásný tvořivý den nám všem
Bi

pondělí 2. října 2017

Intimity mé Duše-MOTÝL

Zdroj Pinterest
Dnes po ráno se mi honí v hlavě slovíčka MOTÝL a MOTÝLÍ PROMĚNA.
Moc se mi líbí ta představa, že se stačí  na chvíli "zakuklit" a schovat před světem, být sama se sebou a svými myšlenkami, abych opět mohla prorazit stěny oné pomyslné kukly, jako nový člověk, který se proměnil v krásného motýla a konečně zase může vzlétnout. 
UŽ SE KLUBU Z KUKLY. POLETÍTE SE MNOU?

S lehkostí motýla,
chtěla bych vzlétnout k oblakům.
Nezatížená životem,
oddat se svým novým láskám,
příležitostem a snům.

Ve chvíli, kdy mám pocit, 
že už se ten moment blíží,
ucítím těsné kukly sevření 
a dech se mi ztíží.

Křídla jsou bolavá, 
smáčená pláčem,
barevná, krásná,
avšak krčí je stesk.

Snad slunce usuší
slzí těch krůpěj a 
moje křídla zas dokážou
duši mou nést.

Do dálek a výšek,
kde nikoho není,
jen tlukot mého srdce a
samotná já.

Do výšek, dálek a
do zapomnění,
kde není nic CO BYLO
a žiji jen TAK SE STAŇ.

S láskou vaše "zakuklená" 
Bi