čtvrtek 6. července 2017

Když se ztrácí člověk

Zdroj Pinterest
Před pár  dny jsem pocítila už dlouho nepoznaný strach. Moje devadesátiletá babička je v nemocnici a její dny minulé nebyly moc příjemné. Dostala horečku a byla velmi slabá. Chtělo se jí stále spát a neměla chuť komunikovat.Byl jsem s ní před nástupem tohoto zhoršení.Usmála se na mě a nikdy nezapomněla mé jméno.
Když jsem přišla za další dva dny, už mě neviděla. Její pohled se díval na mě a zároveň se ztrácel v neznámu. Nechtěla reagovat, mluvit, být bdělá.
Chvíli jsem ji hladila a pak se slzami v čích odešla.
Všechny rozumové důvody celé situace jsem odmítla poslouchat.
Strach z toho, že už pro ni vlastně nejsem, i když já ji vidím a cítím mě naprosto ovládl.
Ulevilo se mi až ve chvíli, kdy jsem začala vzpomínat na mé kouzelné prázdniny na venkově, které jsem u ní s radostí prožívala.
Vždycky pro mě měla připravenou některou ze svých bavlněných nočních košilek, protože věděla, že je miluji, tak jako její v peci pečené koláče, tak jako její bramborové placky a makové záviny, ze kterých maková náplň vypadávala, jak byly poctivé.
Věděla, jak moc mám ráda čerstvé, ještě teplé rohlíky s máslem, pro které brzy ráno jezdívala na kole, aby byly na stole, když se vzbudím.
Věděla, jak moc ráda s ní trávím čas na procházkách, když ještě mohla chodit a poslouchám její rady do života, které jsem od ní přijímala s pokorou, protože měla těžký život a zažila.
Nemá to načtené s žádných knih. Žila věci celým svým velkým srdcem.
Uvědomila jsem si, jak moc byla vtipná a ráda se smála.
Vzpomínala jsem, jak jsme spolu jezdívaly na výlety za tetou na Slovensko (jednou nám ujel autobus a šly jsme na stopa).
Začaly se mi vybavovat nejrůznější situace, vůně kuřinců na zahradě, staré, černobílé fotky z dětství, stůl pod velkým stromem, kde jsem psala dopisy svým sestřenicím a láskám.

Při těchto úvahách se mi zklidnil dech a pláč ustal.
Co na tom, že mě už nevnímá? Co na tom, že se mnou nechce mluvit?
Mám ji ráda pořád stejně, tak jako ona mě a naše společné chvíle a zážitky nám nikdo nikdy nevezme.

Kolik rozchodů a odchodů lidí z mého života mám za sebou a pravdou je, že po každém, pro mě významném člověku, zůstala ve mě velmi významná a nesmazatelná stopa, otisk, barevný nákres, který nikdy nezmizí.
Takové otisky nechává každý z nás.

Můj strach ze ztráty mizí a vynořuje se nové přání hodné naplnění.
Přeji si, až se jednou ztratím ze života jiných lidí, ať mají ve svém srdci na mě jen ty nekrásnější, nejbarevnější a nejveselejší otisky.
U všech se to zřejmě nepovede, každopádně můžu se o to alespoň pokusit.
Bi


4 komentáře:

  1. Milá Brigit,
    tak krásně a citlivě napsáno...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá doktorko. Moc děkuji za návštěvu u mě a laskavou stopu...

      Vymazat
  2. Nádherně napsané. Hodně síly...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Amelinko milá, vždyť to dobře znáš...babička se zlepšuje, včera jsme ji převezli domů. Už zase trochu poznává svět kolem sebe a občas se i unaveně usměje na ten prapodivný svět.

      Vymazat

Děkuji Vám za návštěvu a přeji krásný den..