sobota 18. listopadu 2017

JEDNO SRDCE



Kdykoliv zavřeš oči a zklidníš dech, tak můžeš po chvíli uvidět celý svět.
Svůj svět.
Takový, jak ho vidíš Ty.
Nejoblíbenější místa, která máš ve svých vzpomínkách, ale také úplně nová, která si můžeš vytvořit svými představami a svými pocity.
Jen my víme, kdy se cítíme šťastní, co nám dělá dobře na Duši a na těle.
Jen my víme, co je pro nás nejlepší a která barva, vůně, který zvuk, člověk, či živá bytost, nebo prožitek nás nejvíce potěší.

Jsme to jen my a zároveň propojení.
Propojení se všemi, jako v nekonečné pavučině.
Spojení se životy a vnitřními rozhovory všech kolem nás.
Všichni jsme jedno.
Dobře to víme.
Splýváme v jednu nekonečnou řeku, která se vlévá v jediný oceán.

Všichni máme srdce, které bije.
Někomu silně a radostně, jinému potichoučku a opatrně, aby ho nikdo více nezranit.
Všichni máme srdce, které prožilo spoustu radosti ale i trápení, spoustu lásky, ale i pádů a zranění.
Všichni do jednoho. Jsme totiž jedno.

Zkus se teď projít po své nádherné voňavé louce, či prohřáté pláži, které si Tvá představa a mysl vytvořila.
Zkus navštívit to místo, kde je Ti nejlépe a tam pár okamžiků posečkej.
Ve chvíli, kdy je Ti příjemně a blaženě, ve chvíli, kdy cítíš naprosté uvolnění, kdy máš pocit, že jsi jen Ty, Tvá pohoda, klid a nic a nikdo kolem to nezmění, právě v té chvíli, až uslyšíš, krásné tóny písně bez hudby, až ucítíš ty vůně a příjemné zvuky, které  k Tobě přicházejí, v této chvíli, kdy je Ti nejlépe, jak jen to je možné, v této blažené chvíli, si představ, své srdce.

Zkus ho uvidět takové, jaké opravdu je. Bez příkras a iluzí.
Představ si ho, jako chrám s mnoha komnatami a velkými kovanými dveřmi.
Chrám s obrovskou zahradou.
Tou zahradou jsou Tvá přání a sny, které si přeješ naplnit.
Jak často chodíš na svou zahradu?
Jak často pečuješ o své stromy, květiny a všechno živé, které již roste, nebo se právě rodí?

Uprostřed zahrady stojí krásný chrám srdce.
Tvého srdce.
Dobře se podívej, jaké má dveře.

Jsou pevně uzavřené, nebo dokonce zamčené? Stojí u nich stráž?
Ta stráž, jsou Tvé myšlenky strachu, zklamání, bolesti a ublížení. Také odmítnutí a nepochopení.
Je to silná a pevná stráž, která Ti brání otevřít Tvé srdce, Tvůj chrám.
Odrazuje Tě a vyvolává pochybnosti.
Pomalu přistup k té stráži.
Poděkuj za její služby, promluv s ní vlídným slovem, obejmi a nechej ji s láskou odejít.
Už nemusíš mít srdce zamčené, ani hlídané, protože si pochopil.
Pochopil jsi, že všichni jsme jedno.
Pokud Ty cítíš a vydáváš lásku, pak Ti jí projevují i ostatní.
Když Ty projevíš soucit a pomoc, pak k Tobě začne samovolně proudit.
Nepotřebuješ stráž a zámky svého strachu, protože už jsi moudrý natolik a dobře víš, že svými slovy, myšlenkami a skutky si tvoříš svůj nový svět.
Chápeš, že otevřeným sdílením a upřímností otevíráš srdce jiným, kteří se ještě bojí propustit svou stráž.
Udělej to pro sebe a pro všechny okolo. Sdílej a běž do hloubky.
Pamatuješ?
Všichni jsme jedno.

Když vstoupíš do svého srdcového chrámu, otevři dokořán všechny dveře, přivítej se, se všemi, které si tam uzavřel a řekni DĚKUJI.
Každý člověk, který k nám přichází, přináší velký dar.
Každý člověk, každé setkání nám něco předá, něco nás naučí a někam nás posune.
Prosím naslouchej, dívej se kolem a prociťuj.

Pokud si ve svých představách dokázal dojít až sem, pak máš jen krůček k naplnění svých přání.
Cokoliv dokážeme vidět a představit si, pak můžeme žít v reálném životě.
Tak, jako můžeme uvidět nově náš svět ve svých představách, můžeme si uzdravit své srdce.
Je už jen na nás, jak často se budeme vracet do našeho srdcového chrámu, ať se postaráme o zahradu, nebo pořádně vyvětráme ve všech komnatách.
Možná si náš chrám vyzdobíme nádhernou barvenou malbou, květinami a příjemným a pohodlným nábytkem, ve kterém si budeme spokojeně a klidně rozjímat a užívat si krásu, kterou ve svém srdcovém paláci objevíme.
Kdo ví?

Vše je jen na nás.
Je to náš svět, naše prožitky, našeho rozhodnutí.
Náš život.
Jen my sami si můžeme pomoci.
Jen my sami si můžeme dávat lásku a blízkost, po které tak toužíme od jiných lidí.
Nikdy jsme nebyli opuštění ani samotní.
Jsme součástí všech a všeho.

VŠICHNI JSME JEDNO SRDCE PLNÉ LÁSKY.

středa 15. listopadu 2017

ZNEUŽÍVÁNÍ DARU

Je to ve mě už hodně dlouho. Dnes se to opět dvakrát stalo a já už nemůžu a nechci mlčet.
Opět na mě několikrát  na sociální síti vyskočily články a příspěvky od "duchovních vůdců" této doby.
Dočetla jsem se, jak za své "vědění" a energii , kterou věnují lidem dostávají málo zaplaceno, dočetla jsem se, jak se má chovat "správný chlap",na základě videa, které na konci chtělo po vás email a registraci pro další informace.
Jak mají lidé převzít zodpovědnost za svůj život, konečně si vydělat a otevřít pořádně peněženku, aby jim dotyčný vyvolený řekl, jaké stračky žijou,(protože bez něho by na to nepřišli) a hlavně, aby je přesvědčil, jak jedině jeho metoda je ta správná a jediná.
Promiňte,ale to je pro mě hnus.

Když jsem nastoupila cestu sebe poznávání a řešila zdravotní problémy svého syna, či následně své osobní postoje a psychické trable, které jsem potřebovala akutně v terapii zvládnout, ne jednou se stalo, že paní terapeutka vyřešila můj akutní stav, navedla mě na cestu, jak se sebou pracovat a na mé zaplacení čekala s láskou i 3 měsíce, protože jsem jí splácela z mateřské po malých částkách.
Udělala to, protože viděla, že jsem ve velké nouzi a navrhla tento postup.
Je to velmi uznávaná a zkušená terapeutka, která provádí komplexně mnoho metod najednou. Nikdy se mi nestalo, abych od ní odešla rozhozená s nedořešeným problémem a pokaždé jsme byly v kontaktu, kdyby náhodou přišel "dojezd".
Tato žena předává DAR, který jí byl dán. Protože hodně dává, tak dostává zpět a může se svým darem "živit", ale také koriguje své ceny a poskytuje osobní a individuální přístup.
To je podle mě účel "duchovních pracovníků". Už k ní několik let na terapie nechodím, protože jako správný duchovní průvodce mi ukázala cestu, jak nalézt samu sebe a umím si pomáhat sama.
 O to více mě dnešní situace rozvibrovává.
Tvoří se kolem lidí, kterým byl dán DAR slova, písma či projevu, závislostní skupinky, ceny se zvyšují a lidé odkývají cokoliv, co tento vyvolený řekne či napíše, i když tomu vůbec nerozumí.
Stačí že má 5 tisíc sledujících na stránce a máme tady záruku kvality.

Ceny "duchovních"víkendových pobytů narostly do nedozírných výšin, že si je většina normálně pracující populace může jen ztěžka dovolit, natož já samo matka se dvěma dětmi (to prosím neberte jako stížnost, je to má svobodná volba).
Přemýšlela jsem, co mi na tom vadí a co mě na tom tak rozčiluje.
Vadí mi na tom zneužívání našeho DARU, který nám byl dán a to všem bez rozdílu.
Jen někteří ho zatím neobjevili a nenaučili se s ním pracovat.

Vadí mi, že se z něčeho takového, jako je lidská DUŠE a psychika udělal nehorázný byznys a slova jako LÁSKA A SOUCIT, jsou hlásána do éteru lidmi, kteří by druhému mimo terapii ani vodu na ulici nepodali.
Setkala jsem se ve svém životě s velkou přetvářkou a pozlátkem, jak u divadla, kde jsem hrála, tak i v soukromém životě, skrze své partnery"terapeuty", kteří ke mě přicházeli.
Maséři, kteří mimo masérnu hodnotili lidská těla, vyprávěli o správné výživě a partnerských vztazích a kouřili, holdovali alkoholu a maso pojídali ve velkém.
Dělali sáhodlouhé přednášky o tom, jak mají fungovat vztahy a sami manipulovali, rozvraceli, podváděli a jejich kapsy zely prázdnotou.

Proč?
Protože zneužili svůj dar.
Na první pohled uznávaní a uctívaní stovkami "fanynek" a ve skutečnosti zadlužení hošíci, kteří se báli věty MILUJI TĚ, natož aby ji dokázali žít.

Copak vám to není ani trochu divné, když se podíváte kolem?
PROČ, když jsme tak "vědomí" a "osvícení" a máme kolem sebe tolik učitelů a mouder, PROČ, je to pořád stejně na houby a možná ještě horší?

Začali jsme své vědění a moudrost zneužívat a vydělávat na ní.
Pokud jste se svého DARU udělali byznys, pak jste pod neustálým tlakem, jak vydělat na živobytí, neboť konkurence je veliká a "probuzených" přibývá.

V dřívějších dobách to bývalo obráceně.
Lidé chodili normálně do práce, měli stálý příjem a k tomu se věnovali svému poslaní a rozvíjení svého daru. Předávali s láskou a vesmír je za to náležitě ocenil množstvím klientů a hledajících, kteří stále přibývali, až člověk zjistil, že ty příspěvky, které jsou dostupné všem při tom počtu příchozích zvládnou pokrýt jeho živobytí a dal se do ještě intenzivnější práce.
Znám takové terapeuty a velmi si jich vážím. Mám ve svém okolí lidi, kteří hodně pomáhají předávají, znají své dary a k tomu se věnují normální, lidské běžné činnosti, aby žili hezky a měli z čeho zaplatit nájem. Aby udrželi své ceny pro klienty na únosné míře, aby byly dostupné všem ne jen těm "vyvoleným".
Také jsem objevila svůj DAR.
Také ráda lidem předávám, když o to stojí. Také pořádám setkání a vím jaké jsou drahé nájmy prostorů, ale také vím, že když své poslaní člověk nedělá pro peníze, tak se mu otevírají mnohé dveře samy od sebe, příležitosti přichází a můžu se lidem věnovat s láskou a radostí, protože nejsem závislá na jejich penězích.

Je mi z toho moc smutno, že se z lidského trápení, slz a utrpení udělal hnusný obchod, ve kterém se hraje na to, že bude spasen a zachráněn jen ten, kdo dá víc.
Dnes jsem šla kolem kostela a opětovně vzpomínala na Ježíše, který lidem šířil moudrá slova a lásku jen za jídlo či nuzný oděv a sám v bolestech kvůli lásce a pravdě umřel, aby byl umlčen.
Byl to jeho DAR, který měl předat lidstvu.

A co vy, duchovní mistři?
Dokázali by jste pracovat ve fabrice a své dary rozdávat lidem za pár korun?
A TEĎ SE DO MĚ KLIDNĚ MŮŽETE PUSTIT.
Bi

pátek 3. listopadu 2017

ŽENA SE PSEM

Zdroj Pinterest

Vystoupila jsem vysmátá z auta, po hezkém společenském večeru. Kráčela jsem tmou a chladem směrem k domovním dveřím našeho "domu hrůzy", který se nějakým záhadným způsobem začal opravovat. Už delší dobu si můj malý synek přál, ať náš dům opraví, ať je hezčí, jako ten vedle. Byl velmi potěšený a mile překvapený, když u nás před domem začali spravovat schody, natírat zábradlí a dokonce uvnitř v dolních prostorách vymalovali. Připadal si velmi významný a mocný, když zjistil, že jsou lidé, kteří tady chodí každé ráno, aby naplnili jeho přání.
Koukala jsem na nově opravené schody, pomalu hledala klíče v tašce a užívala si to ticho noci.
Periferně jsem zahlédla jednu známou ženu, která bydlela v našem domě. Občas jsem s ní jela výtahem, ale pocitově mi nebyla moc příjemná.Věděla jsem, že se setkáme ve výtahu. Nechtělo se mi před ní utíkat, jak to někteří obyvatelé našeho věžáku dělají, zavírat před ní dveře a rychle nasednout do nejbližšího výtahu.
Cítila jsem se fajn, ale už když šla kolem mě, všimla jsem si, že není něco v pořádku.
Z počátku, když jsem se s dětmi stala novou nájemnicí v tomto domě, měla jsem  problém poznat, zdali se jedná o ženu , nebo muže. Měla na krátko ostříhané vlasy, skoro na ježka, mohutnou postavu, kterou zakrývala a schovávala tepláky a mikinou, tak o dvě velikosti větší.Většinou jsem ji potkávala ve společnosti jiné, podobně vypadající ženy v brýlích  a se dvěma psy. Obyčejně byly velmi hlasité, pošťuchovaly se a vzájemně okřikovaly. Do toho se motali psi. Jednoho večera paní, která u nás v domě uklízí  a bydlí v horních patrech utrousila při čekání na výtah poznámku: "Už mě ty lesby, co bydlí vedle nás pěkně serou." " Pořád se hádají" Kdo to má furt poslouchat."A měla jsem jasno, kdo je kdo.Dnes jela se mnou sama. Stály jsme mlčky před výtahem a čekaly, až ze sedmnáctého patra dojede dolů. Byla nezvykle tichá a zakřiknutá. Jen hladila svého psa a koukala do země.Procházela jsem si v sobě zážitky, které jsem prožila během večera a vzpomínala na vtípky, které probíhaly. Tak dlouho jsem nebyla venku. Musím to brzy zase zopakovat.Můj vnitřní rozhovor přerušil příjezd výtahu. Bohužel toho menšího. Nelze, aby se člověk cítil příjemně a uvolněně v kabince velikosti nula plus nic s neznámým člověkem. Nutno podotknout, že jsem velmi kontaktní osoba. I když pravdou je, že s některými nájemníky se člověk i nasměje, než dojede do toho 12 patra.Jsem takový typ člověka, kterému se spousta lidí svěřuje se svými radostmi i starostmi, i když je o to nepožádá. Už jsem si na to zvykla, jen některé příběhy, pak musím chvíli rozdýchávat. Zjistila jsem, že když se nesnažím o oční kontakt, pak je jejich odvaha menší a v tichosti dojedeme dolů.I dnes večer jsem měla tenhle záměr. Koukala jsem do podlahy a vnitřně se bavila představou, jak veselý by náš výtah mohl být, kdyby místo nalepených žvýkaček na podlaze byly černé puntíky, různých velikostí.Pomalu jsme jely směrem vzhůru, bylo ticho a každá jsme byla ponořená ve svých úvahách. Svůj zrak jsem držela na podlaze a kousek výš jsem viděla ruku ženy, která hladí svého psa. Pes koukal velmi smutně a oddaně, až mě to dojalo.Určitě všichni znáte ten pocit, když chcete něco uspíšit a tím pomaleji se to vleče. Tohle byl přesně ten případ. V kabince bylo ticho a pomalu jsem se blížila ke svému cíli. Asi v osmém patře jsem ucítila na sobě její oči. Zvedla jsem tedy i ty své směrem k ní. Měla nádherné, čokoládově hnědé oči. Smutné a bolavé. Koukala na mě hluboce,vypadala, že se každou chvíli rozpláče.A do ticha řekla. "Víte, já už jsem v takovém stavu, že věřím jen zvířatům" "Lidi jsou svině a moc ubližujou" "To poslední zklamání od člověka moc bolelo."Výtah zastavil v mém patře.,náš pohled rozdělil nepříjemný strojový zvuk dojezdu.Stála jsem chvíli naproti ní a pak se zmohla jen na tiché "Chápu vás".Výtah se rozjel a já stála na chodbě, před svými dveřmi a nemohla se trefit do zámku.Slzy se kutálely.
Kolik takových příběhů ještě?





pátek 27. října 2017

Zotročené srdce




Zdroj Pinterest

Copak jste si toho vážně nevšimli?
Copak jsme všichni tak zahledění do sebe, nebo spíše kolem sebe, že nevidíme co se děje?
O čem je řeč?

Každý mluví a píše o hranicích. Osobních, či hranicích státu, lidských, či hranicích vkusu.
Každý si drží odstup, hodnotí a posuzuje druhé.
Stále dokola se řeší, jak dopadly volby a kdo komu vládne.
Čeho se pořád bojíme?

Myslíte, že se vrátíme do otroctví? 
To opravdu nejde, protože v otroctví už dávno jsme.
Nepotřebujeme k tomu žádnou vládu, ani nikoho z venčí.
My si naprosto vystačíme sami.

Stali jsme se otroky svých myšlenek, vyřčených i nevyřčených slov a hlavně svých nevykonaných činů.
Zotročily nás naše představy o tom co je lepší a nejlepší, ba dokonalé, co jediné je pravda a co už ne.
Jsme otroky svých chtíčů, které nás neustále popohání vytvářet nemocné vztahy, jen kvůli sexu a fyzickému uspokojení, které jsou prázdné a bez citu.
Jsme otroky manipulace, která nás neustále nutí dělat věci, které nejsou v souladu s námi, jen proto, abychom se zavděčili jiným, jen proto, aby druzí udělali to co chceme my.

Stali jsme se otroky práce a peněz, které za ni dostáváme, protože jsme uvěřili pocitu a názoru, že musíme mít stále více, aby se nám lépe žilo.
Zotročily nás naše telefony a sítě wifi, bez kterých se nehneme na krok a když je nemáme k dispozici, tak tápeme a máme pocit, že o nás není zájem, jsme nechtění, nepřijatí a nehodni pozornosti.
Jsme otroky vlastních velkých luxusních domů s bazény a obrovskými zahradami, na které si bereme hypotéky, které nám nedají v noci spát.
Domy, které si vlastně neužíváme, zahrady o které pečuje někdo jiný, protože my musíme stále pracovat, abychom to všechno zaplatili.
Nakupujeme spousty jídla, které nám mám nahradit slastné pocity objetí a klidu a následně se bičujeme za přibrání a týráme svá dokonalá těla v posilovnách, abych otrokář uvnitř nás byl spokojen.
Jsme zotročení názory, jiných lidí, citáty slavných, protože se bojíme uvěřit sami sobě a svému úsudku.
Jsme otroci svých snů, přání a tužeb, které, pokud se nám nesplní dostatečně rychle a nejlépe bez práce, ztrácejí na váze a upadají v zapomnění, či nás vrhají do depresí, protože začneme o sobě pochybovat a ztrácíme na sebe hodnotě.
Mrskáme se do nekonečna pomyslným bičem a vyčítáme si svou minulost, svá rozhodnutí, své nenaplněné sliby a všechny neúspěchy světa.

Stali jsme se otroky přátelství, které fungují jen s podmínkami. Pokud jsi v nouzi, tak občas ztrácíš přátele. Znají Tě jen v případě, když jsi vtipný, pozitivní a záříš vesele.

Ženy se nechali zotročit svými představami o dokonalých a uvědomělých mužích, kteří jim nosí květiny, rozmlouvají s nimi hodiny na procházkách a u vína, připravují pro ně snídaně do postele a romantické koupele a pak je dvě hodiny připravují a hladí, aby dosáhly svůj vytoužený orgasmus.
Muži jsou otroky žen a svých pudů, které se neustále snaží ukojit, hledajíce nová a nová těla k naplnění svých potřeb a bizarních sexuálních přání. Jsou zotročeni svou mocí a silou, svým soupeřením a touhou být za každou cenu nejlepší a první.


Jsme zuboženými otroky lásky, kterou neustále hledáme venku, jako nějaké zboží, které se dá koupit, jako něco, co nám každé ráno přijde ranní poštou, jako samozřejmá donáška.
Láska nás zotročila natolik, že jsme schopni se kvůli ní donekonečna trápit, onemocnět i umřít.
Kvůli lásce?
Ne...Kvůli sobě.

Stali jsme se smutnými a vyhaslými otroky, našich iluzí a představ, které si tvoříme o lidech, situacích a o našem životě, protože chtít vidět pravdu je často více bolestivé než mlácení otrokářským bičem.

Každý máme jiného otrokáře. Každý se bičujeme jiným bičem a jinou silou.
Žádné volby tam venku nám nepomohou.
Zachrání nás jediné.
Cesta dovnitř k sobě a láskyplné rozhovory s našimi otrokáři, které pomalu a pozvolna po společném rozhovoru můžeme nechat jít.

Už to chápete?
Bi

pondělí 23. října 2017

Srdcová sprcha

Zdroj Pinterest

Je to ve mě už dlouho. Moc se mi do tohoto tématu nechtělo zabředávat, protože je většinou lidí považováno za něco negativního, smutného a ze zkušenosti vím, že se o tom nikdo moc nechce bavit.
Každopádně včera se to vynořilo zas, takže myslím , že je na čase, alespoň přes písmenka vyjádřit svůj momentální postoj.

O čem to vlastně píšu?
Chci se blíže podívat na lidský PLÁČ.
Bylo o něm napsáno už moc a určitě jste četli alespoň 10 článků na toto téma.
Možná vám spíš přiblížím co se stalo mě, ať opět pochopíte, jak jsme dokonalé bytosti. 
Jen se bojíme uvěřit, že to tak je.

V mém životě se před pár měsíci odehrálo něco velmi krásného a emotivního, avšak, jak už to tak u mě bývá nedopadla celá situace, jak bych si přála.
Jsem zvyklá, že si v sobě věci rozumově rozeberu, zaujmu stanovisko a učiním změny,ať je mi lépe. V tomto případě, tomu nebylo jinak.
Stále jsem se snažila používat více rozum, být silná a přecházet své pocity, které se ve mě hromadily.
Za každou slzu jsem sama sobě spílala a říkala si, jak jsem hloupá, že kvůli takové" blbině" brečím.
Ta "blbina" mě však zasáhla více než jsem myslela.
Nabalila na sebe totiž spoustu smutků, obav, strachů  a nedůvěry, která ve mě dřímala a hlásila se o svou pozornost.
Můj rozum vítězil a já stále potlačovala, stýkala jsem se s mnoha lidmi, abych na to nemyslela, vymýšlela si spoustu "nutných a neodkladných" záležitostí, abych se zaměstnala a zapomněla.

Jednoho dne už si to moje bolavé srdce duplo a já odjížděla z práce s velikou bolestí zad a ruky.
Bolest byla taková, že mé slzy nešly zastavit několik dní.
Přidala se horečka, střevní problémy, no prostě klasické čistící procesy, kdy vám dá vaše tělo jasně najevo, jak moc jste to opět přepískli.
Pojďme se však vrátit k PLÁČI.
Tak dlouho jsem své pocity potlačovala, až jsem sama sobě vytvořila situaci, která byla tak bolestivá, že pláč nešel zastavit.
Tekl samovolně několik dní a já si vzpomněla na jednu svou klientku, která po ztrátě manžela ztratila schopnost plakat a onemocnělo jí srdce.

Naše tělo je naprosto dokonalé a moudré.
K čemu jsem tedy ve svých slzách došla? PLÁČ pro mě není nic negativního, ani to není projev bezmoci, či zoufalství. 
Je to očistná sprcha pro naše srdce, která odplavuje nánosy smutku, které by tam jinak zůstaly.
Je to detoxikace DUŠE.

Uvědomili jste si někdy, že chodíme do sauny, ať se zbavíme škodlivin, pijeme detoxikační a čistící čaje na krev, drhneme si obličeje a těla peelingem, držíme nejrůznější kůry a půsty, abychom se vnitřně pročistili a ve chvíli, kdy se nám chce plakat a naše Duše touží po uvolnění a pročištění, ve chvílí kdy volá po odstranění těch bolavých nánosů smutků a trápení, tak se často zalekneme a potlačujeme tento přirozený proces?

PŘITOM SE JEDNÁ O PŘIROZENOU OČISTU A DETOXIKACI SRDCE A DUŠE.
Pláč je prostě NORMÁLNÍ A VELMI PROSPĚŠNÝ.

Je naprosto jedno jestli, jste žena nebo muž, dítě, nebo starší člověk.
Pláč má v našem životě nezastupitelný význam a já už se mu nebráním, protože po mé nedávné zkušenosti jsem si opět uvědomila, že pokud si nedovolím plakat vědomě, tak si to moje Duše zařídí jinak.
Vždy se snažím z každé své životní situace něco naučit a vzít si to dobré pro svůj další život.
Tentokrát jsem se opětovně spřátelila se svými slzami a svým pláčem.

A jak to máte vy?
Krásné laskavé dny přeji nám všem
Bi

úterý 17. října 2017

Intimity mé Duše- SRDCE A ROZUM

Zdroj Pinterest

Utíkám do ticha, 
utíkám k sobě.
Sedím tu bez dechu
a slyším jen SRDCE tep.

SRDCE mi říká,
že chce k lásce, naději
a zase k Tobě.

ROZUM mě stahuje, 
bojuje a brání,
to po čem SRDCE touží,
špiní a haní.

Utíkám před nimi,
i když vím, že to nejde,
i když vím, že jsem to JÁ,
kdo rozhodnout  musí,
jen raději nehybně v tichu čekám,
jak se ti dva domluví a
co z toho nakonec vzejde.

Třeba mi někdo z venčí napoví,
co je to správné,
třeba mi po větru přiletí,
myšlenky spásné.
Třeba mě potkají nečekané chvilky,
kdy dokážu pochopit a uchopit vše,
bez jediné mýlky.

Rozhodnout mezi SRDCEM a ROZUMEM,
nebývá snadné,
i když to růžové a sladké SRDCOVÉ,
je tak voňavé, krásné a vnadné.

ROZUM je jasný ve své pevnosti,
zbavuje strachu
a vyvádí mě ven z lenosti.
Je to můj učitel, co brání bolesti.

KÉŽ RYCHLEJI SI CESTU K SRDCI PROKLESTÍ.
URČITĚ BY TO TAK ČASTO NEBOLELO.....

čtvrtek 5. října 2017

Srdcová ozvěna


Máme tady pošmourno, deštivo a sychravo.
Každý rok to stejné, každý rok si říkám, že letos to bude jinak a já se nehodlám utápět v beznaději ze ztráty slunečního svitu a teplých dní.
Během letošního roku jsem pochopila, že v takových chvílích, kdy jsem moc zahloubaná do sebe a hledám cesty k radosti, mi jednoznačně nejvíce pomáhá TVOŘIVOST.
Cokoliv napsat, uvařit, momentálně také přetřídit urovnat, předělat a také něco VYROBIT.

Už  dlouho jsem měla před očima poloprázdnou nástěnku, kterou jsem si koupila někdy před létem, na své motivační texty a fotky z cest.
Když bylo venku hezky a my s dětmi pořád v trapu, tak na ni prostě nebyl čas.
Před pár dny jsem při svém velkém úklidovém šílenství narazila na krásné katalogy plné fotek, které se rozhodně musely využít a vznikla tabule, či nástěnka mých vizí a přání.
OZVĚNA MÉHO SRDCE, které si tak rádo přeje a plní si své sny.
 A co že tam vlastně všechno mám?

Nástěnka je rozdělená na více částí.
Horní patro je věnováno mé lásce partnerské.
Večery plné porozumění, světla svíček a tichá hudba. Objetí a třeba i tanec uprostřed ulice.Chvíle, kdy jste jen vy dva a na ničem jiném nezáleží. Prostě láska. 

Levá strana mé tabulky je plná přátelského dovádění a setkávání (miluji své přátele, miluji návštěvy a miluji, když se u nás dveře netrhnou), samý smích, pohoda, hravost a také  nesmí chybět teplé ponožky v mé nejoblíbenější barvě:-)

Uprostřed krásný dům u jezera. Jé tam by se psalo a relaxovalo.Uvnitř je určitě krb, u kterého s můžu ohřívat, když se venku setmí.Kolem krásná příroda, ticho a samota, která nabíjí a uklidňuje.Takové to prostředí, které úplně vybízí k pečení domácího semínkového chleba, ježdění na kole do okolních vesnic pro domácí marmeládu a pravé nefalšované máslo, které chutná jak má.Šatna plná lněných šatů různých barev,desítky květovaných šátků a barevných svetříků a taky pár úžasných kožených šněrovacích bot, ve kterých máte nohy, jako v bavlnce a zvládnete jakoukoliv tůru a procházku po lesích a horách v okolí.

A celá pravá strana je věnována mému JÁ.
Najdete tam postel,(ve které se tak skvěle mazlí, čte a píše), moji tvořivost (miluji focení, psaní, natáčení), spoustu skvělé kávy a úžasných malých dobrot (takové ty chvilky v kavárně, čajovně, nebo jen tak doma na kanapi) a také noční pláž u moře, kde hraje tichounká hudba od baru a vy slyšíte vlny a můžete cítit teplou mořskou vodu, jak vám omývá nohy. Sedíte v písku a koukáte na hvězdy.

Tohle je můj typ pro vás na dnešní odpoledne.
Uvařte si dobrou kávu, pusťte hudbu, která je vašemu srdci blízká, projděte pár časopisů a nechejte rozeznít vaše srdce, aby vám řeklo co si vlastně všechno přeje. 
Pak už je stačí nástěnka, lepidlo, papír, nebo jen magnetky a lednička.
Řeknu vám, je to krásná relaxace.

Všichni dobře víme, že když svá přání máme denně před očima, udělali jsme další krok pro jejich naplnění v reálném životě.´
Buďme proto neskromní a přejme si cokoliv.


Krásný tvořivý den nám všem
Bi